Naštěstí jsme si toho na léto před odletem naplánovali tolik, že od počáteční radosti ze schválených víz to byl až po moment, kdy jsme poprvé sedali v Praze do letadla, jeden velký kolotoč. A tak během dokončování bakalářky, státnic, práce, stěhování, závodů či zásnub nestíháme příliš dopředu přemýšlet o stýskání, nebo si nějak více uvědomovat, do čeho se to vlastně pouštíme. Tak dlouho bylo něco potřeba, až tu najednou bylo Pohádkové putování, loučení s rodinkou i budík ve dvě ráno.
Když nás Péťa o dvě hodinky později vysazuje před letištěm a během posledního loučení mluví o odvaze, kterou tahle cesta do neznáma vyžaduje, začínám si uvědomovat, že víc než odvaha je to nevědomost. Možná i trošku nezodpovědnost. Ale hlavně taky vědomí, že vyrážíme za snem.
A tak ještě suším poslední slzy (základní pravidlo – neotáčet se) a stíhám rychlé kafe. To už je ale čas předat zavazadla a vyrazit do oblak, svítání vstříc.
První let je rychlovka, za hodinku přisedáme v Amsterdamu. Máme před sebou volné dopoledne a vyrážíme prozkoumat město. Architektura tady je nevšední a krásná, jako město nás ale Amsterdam příliš neoslovil. Všude je spousta nepořádku a pozůstatků po večerní párty, tráva tady frčí na každém rohu a všichni jsou nad věcí. Na nás asi až příliš.
A tak jsme v poledne už zase v oblacích a čeká nás prvních jedenáct hodin do Kantonu. S vidinou, jak dospím deficit, se spokojeně zavrtávám do sedačky. Abych o pět hodin později už téměř stála na hlavě, protože spát přes den? To moje tělo odmítá. (Najednou!) Při nekonečném vyřizování víz v čínském Kantonu tudíž už sotva šoupu nohama. To ještě netuším, že sranda teprve začne. Od aerolinek sice máme zabookovaný hotel i s dopravou, ale na tu bychom si museli počkat další hodinu. Naštěstí tu s námi nekonečné čekání na víza absolvují ještě další české dvojice. A tak když nás pověřený pán na letišti odtáhne k metru, nahází do něho nějaké žetonky a prohlásí lámanou angličtinou, ať se na hotel dopravíme po vlastní ose, alespoň v tom nejsme sami. Přibližně tušíme, jaká stanice je našemu hotelu nejblíž. Jak má hotel vypadat a kde ho mezi těmi všemi cedulemi s rozsypanou rýží máme asi tak hledat, o tom už nikdo nemá ponětí. A tak se vláčeni davem malých domorodců nějak dostáváme z metra. Záhadně se v mém ospalém já vzchopí ještě poslední síly a ještě více záhadně mou pozornost zaujme cedule s písmenky, o kterých vím, co znamenají. Hlouček nadšeně zajásá, hotel máme. Přesněji vidíme, ještě chvíli hledáme vchod a vzápětí už padáme do peřin. Oba doufáme, že nás ty tři hodinky spánku spasí, zbytek doladíme během dalšího letu. (haha)
Díky příletovým zkušenostem s letištními procedurami si na ty večerní raději necháváme dostatečnou rezervu a tak nám na výlet do víru velkoměsta moc času nezbývá. Bereme ho tedy opravdu stručně. Nejsme příliš připravení, stejně tady GPS ukazuje jinak, nemá to moc smysl, to přeci poladíme v průběhu (postupem času se nám z této fráze stává motto celého výletu za velkou louži). Objevujeme Starbucks, který mi kouzlí úsměv na tváři, vzápětí i mapu s turistickým okruhem po nejznámějších památkách a můžeme vyrazit.
I přesto, že je téměř pět hodin večer místního času, teplota dosahuje nad 30°C a vlhkost taky sahá daleko nad limity, které jsme ochotní považovat za běžné. Navzdory tomu je všude mraky lidí, všichni se tlačí u stánků s jídlem. A Aleš má (vzhledem k tomu, že můj mozek má právě něco málo po půlnoci) plné ruce práce, aby zařídil, že alespoň přistání na Zélandu se dožijeme oba.
Poznatky z Kantonu:
- Přednost má ten, kdo víc troubí
- Hubení domorodci rozhodně nebudou ze stravy, největší fronty jsou u stánků se sladkým a to je čas večeře, zakopaný pes bude jinde
- Červená je taky barva
- Když nevíš, tak kývej a nikdy nevěř nikomu, kdo kývá (místní angličtina není příliš na úrovni a tohle je jediný způsob, jak se vyhnout nedorozumění)
- Bez telefonu v ruce jsi v metru za exota. Že je vybitej? Nevadí, alespoň ho drž v ruce. Hlavně si proboha nepovídej.
- I nejmrňavější garsonka v Čechách je megabejvák. Nevěříš? Zavítej do Kantonu.
Večerní odbavení už probíhá hladce, stejně jako následujících jedenáct hodin letu. A tak se po prvních 48 hodinách na cestách oba nadšeně a spokojeně culíme, když se nám z mraků ukazuje Mt Taranaki a postupně i celé naše vysněné ostrovy. O vstupních kontrolách jsme si oba vytvořili tak hrůzné představy, že když nám v pasech oběma přistanou razítka s kapradinou, nevěřícně na sebe zíráme a Aleš mě ještě snaživě přesvědčuje, že to určitě nebylo ono. Bio check taky nemá být žádná lahůdka, určitě ještě nemáme za sebou zdaleka všechno, tak ho při tom vědomí nechávám. Nechápavě zírat začínám až ve chvíli, kdy se mě chlapík, od něhož jsem očekávala výslech a nejmíň vysvlečení do spodního prádla, s úsměvem zeptá jak se mám a popřeje mi hezký den. Naštěstí čeká Luky hned v první řadě, jinak bychom se asi vrátili a přemýšleli, kterou kontrolu jsme vynechali. Je to všechno takový fofr, že přece jen chvíli trvá, než nám oběma dojde, že jsme doopravdy tady. Dokázali jsme to!
První dny byly plné papírování, zařizování a nervozity. Luky je ale zlatíčko a poskytuje nám útočiště ve svém bytě v centru Aucklandu na první dny. Jsme mu za to moc vděční, stejně jako jeho přítelkyni Hannah za první moc milé lekce novozélandské angličtiny.
Galerie:
