Myšlenka zdolat alespoň část národního parku Abel Tasman po vodě nám ležela v hlavě již dlouho. Jak už jsem ale zmiňovala v předchozím článku o našem živobytí v Motuece, s místním počasím to není jen tak. Takže když to v pátek vypadalo, že by počasí mohlo přes víkend vydržet bez mraků a deště, slevili jsme z pracovní morálky (pšt!) a začali zařizovat vše potřebné. Ve snaze nechat si poradit zkušenými místními jsme zavolali do půjčovny. Celá „rada“ byla završena větou“ ráno přijďte, to poladíme“… Jelikož je v národním parku nutné mít kemp pro nocleh zarezervovaný a zaplacený předem, budeme doufat, že k němu zvládneme dopádlovat a nevzali jsme si příliš velké sousto. Už v pátek odpoledne totiž rezervujeme poslední dvě volná místa.
V sobotu ráno se přesouváme do Marahau do půjčovny, kde jsme nejprve podrobeni „výcviku na suchu“. Osobně si nemyslím, že podle získaných rad bych se z té převrácené lodi někdy dostala živá. Zrovna tak jako tuším, že některá z těch věcí, co nám přidělali na loď je světlice, už ale nemám ponětí která a už vůbec ne, jak ji použít. Tak snad nebude potřeba! 🙂
Pak už nás s velkým nadšením vypouští na moře, organizace trochu vázne, ale nakonec přeci jen vyplouváme. Zvolili jsme si variantu bez guida, takže teď už je to všechno jenom na nás. Vyrážíme směrem k ostrovu Adele, měli by tam být tuleni. První tučňák nám plave naproti sotva se odpíchneme od břehu, tak snad budeme mít na místní zvířátka štěstí i nadále. Tedy pokud se k tomu 5 km vzdálenému ostrovu někdy dostaneme. Je sice slunečno, ale pořádně fouká, navíc máme kajak naložený stanem, spacáky a pitnou vodou, takže spíš stojíme na místě, než se posouváme kupředu.
Tenhle boj nakonec vyhráváme a oběd už užíváme na bílé písečné pláži obklopeni azurovou vodou oceánu. Rozhodnutí ostrov jenom nepotkat, ale celý obeplout se ukazuje jako výhra hned v první zátoce, kde nám vstříc vyplouvají dovádějící tuleňata. Ze břehu dohlížející máma dává dost hlasitě najevo, že má situaci pod kontrolou. A nám je víc, než jasné, že by stačilo lehké žďuchnutí do lodi, abychom mohli potrénovat eskymáka. Ne díky, asi se bez toho objedeme. A tak se raději držíme dál. Navíc bychom je neradi vyplašili, zážitek je to obrovský. Jak moc jsme naivní nám písklata dokazují v příštích několika vteřinách, kdy vyrazí naším směrem a my je tak máme na dosah ruky. A ještě jednou tam a zpátky. Lapám po dechu, tohle má do plachého zvířete, vyvaleného daleko na skále, jaké jsem si představovala zatraceně daleko, jsou prostě boží!
V plavbě pokračujeme podél pobřeží, občas zastavujeme na pláži, ale na koupání to díky větru není. Vzdálenost jsme odhadli parádně. Blížíme se k zátoce, kde budeme nocovat zrovna ve chvíli, kde začínáme pociťovat první náznaky bolavých rukou. Zátoka je nádherná, kemp pouze pro osm stanů, takže klid a pohoda.
Dnešní zoologickou doplňují malá prasátka, která na mě kvičí z poza záchodu, to už mě ale dneska nemůže rozhodit, stejně jako Weka slípky, které se tu pro svoji drzost příliš netěší oblibě. Alespoň pokud jsem tomu Polákovi ze sousedního stanu dobře rozuměla, tak říkal něco ve stylu, že už mu došlo všechno, co by se po nich dalo hodit. Večerní přípravy se protáhly, ráno jsme lezli z postele brzy a tak po večeři na pláži lezeme do stanu ještě za světla a pozorujeme odrážející se západ slunce.
Ráno si tak můžeme přivstat, kemp je směrem na východ a výhled ze stanu je přímo na moře. Ačkoliv bychom mohli krásný východ slunce pozorovat rovnou ze spacáku, motám spacák kolem sebe a škrábeme se na vyhlídku na kopec nad pláž.
Všude je ticho a klid, červené sluníčko se zrcadlí do hladiny moře a my jsme vděční, že jsme se vyhrabali. Panuje bezvětří a tak po návratu na pláž neodoláme mnohem přívětivější teplotě vody a užíváme si ranní oceán jen pro nás.
Kradu si ještě chvilku pro sebe, klid a nádherná příroda kolem k józe přímo vybízí. Pak ještě rychlá snídaně (objevili jsme místní vánočku- má překvapivě tvar toustového chleba- ale vánoční atmosféra je i tak v nedohlednu) a je čas vyrazit, po obědě už musíme odevzdat kajak a máme před sebou ještě pořádný kousek cesty.
Pádlování nám jde dnes mnohem lépe od ruky a tak obeplouváme ještě ostrov Pinnacle, kde znovu potkáváme rodinky dovádějících tuleňů. Téměř náhodou objevujeme zátoku Moskito Bay v době přílivu, proplouváme tedy až k ústí řeky a vydáváme se kousek proti proudu i po ní. Na Alešovu otázku jestli jsme ještě na moři, nebo už na řece prostě strkám prst vedle lodi a testuji. Už jsme na řece… Zatímco se Aleš popadá za břicho, já začínám mít pocit, že bych to s tím „to dám, jsem přeci backpacker“ asi neměla tak přehánět a začít se alespoň občas chovat jako člověk… No nic, návrat do reality bude náročný.
Výlet zakončujeme v Bark Bay, kde se ještě na kajaku vydáváme pod vodopády a pak se pohodíme na pláži. První vodní taxi nám vyzvedává kajak a my ještě užíváme nádherné přírody, lístek pro nás máme až na poslední pravidelnou linku water taxi.
„Nene, takové jméno tu nemám, máte lístek?“ Přiznávám, že nás pán trošku překvapil, lodička je to dneska sice poslední, ale lístek máme, takže no stress. Uprostřed divočiny, bez jídla a pití a zařízeného noclehu nezůstaneme. „Nojo, ale to máte až na zítra…“ Tak možná ještě zůstaneme… Pán je naštěstí moc milý a ochotný, jen kontroluje číslo kajaku, který nám před hodinou odvezli, celkem rychle pochopí, že se paní v půjčovně upsala a s úsměvem nám oznamuje, ať si nastoupíme, že se to nějak zařídí.
Zpáteční cestou do Marahau se tedy tulíme trošku víc, než je asi obvyklé, ale jelikož na nás po pár kilometrech čeká „třešnička na dortu“, vůbec nikomu to nevadí. Přidávají se k nám delfíni, skáčou a dovádí všude kolem nás. Lodička je malá, takže je znovu máme téměř na dosah ruky a je to naprosto neskutečný zážitek, který oba ještě dlouho rozmrkáváme. 🙂 Ten zlatý pán navíc zastavuje a s potěšeným úsměvem se kochá s námi. Ačkoliv jsme dneska poslední, je neděle a on se určitě těší domů. Máme se od místních ještě hodně co učit. Rodinka sympatických Švýcarů, se kterými sdílíme zážitky po zbytek cesty, už jsou jen příjemným bonusem celého nádherného víkendu.
Po každém vydařeném výletu mám pocit, že o mnoho předčil ten předchozí a že už nic lepšího přijít nemůže… Načež mě tohle nádherné místo přesvědčí o opaku a já se jenom ptám, co přijde příště?
A ano, mami, já vím, že když mi ty články pročítáš, abych nepsala úplné hovadiny, tak je pořád jen všechno nádherný a úžasný… Ale když on Zéland přesně takový je, tak se nezlob. 🙂
Jo a k čemu tady využívají traktory? No rozhodně ne jenom na pole…
Galerie:
