Od Lukyho vyrážíme směrem na Coromandelský poloostrov. Jedním z důvodů je vidina setkání s naší kamarádkou Luckou. Už je tady půl roku, má nám tedy co vyprávět. Po cestě máme v plánu vodopády, muzeum, i rýžování zlata. Nepochodíme ale ani v jednom případě. Důvodem jsou chráněné damaroně, mimosezóna a trvale uzavřené muzeum.
Trošku rozmrzele tak nacházíme útočiště v městečku Thames a vymýšlíme, v jakém směru Coromandel zmákneme. A tak vzniká plán na následující den – výšlap na The Pinnacles – 773m.n.m.
Večer se přesouváme na parkoviště do hor, abychom ráno co nejdříve vyrazili. Časové údaje v průvodci a na DOC cedulích se značně rozcházejí. Pro nás je to tady u protinožců první větší výšlap a nejsme schopní vůbec odhadnout, jak rychle trasu zvládneme.
Ráno vstáváme do sluníčka, balíme poslední nezbytnosti a hurá na výlet. Cílem určitě není ten nekonečně vysoko vykukující vrchol. Kdepak. Zůstávám úplně klidná.
Cesta vede nejdřív korytem vyschlé řeky, přes visutý most a pak už začíná stoupat. Když Frenzy ve svém průvodci zmiňuje „Stairs to haeven“, naivně se domnívám, že myslí všechny ty schody, které zdoláváme po cestě. Jak moc jsem se zmýlila, mám zjistit až těsně pod vrcholem.
Netrvá dlouho a začínáme sundávat všechny navlečené vrstvy, časem už se potím i v tom posledním tričku, co mám ještě na sobě. Několika hodinové stoupání začíná být mírnější až u chaty pod vrcholem. Odtud se nám také otevírají první nádherné výhledy. A pak i ten méně nádherný – na vrchol, který nás ještě čeká. Cesta od chaty až na vrchol je jedno velké schodiště. Nekonečné schodiště. Těsně pod vrcholem pak přechází ve šplhání po žebřících a malou zkoušku zručnosti.
Pro cestu dolů volíme druhou trasu. Je sice delší, málo využívaná, ale čas máme dobrý a slibuje i vodopády. A my alespoň nepůjdeme stejnou cestou. Jakou chybu jsme udělali, si uvědomujeme poměrně brzy. Chvílemi přemýšlím, jestli ještě lezu nahoru, nebo už jsme opravdu na sestupu. Bláta je tu asi třikrát víc, než na cestě původní. A časově nám zabrala asi o polovinu více času. Vodopády jsme nenašli. A aby toho nebylo málo, když na závěr brodíme řeku a snaživě při tom hopskáme přes kameny, neodpustí si Aleš poznámku o tom, jak se těšil, že do té vody zahučím a já už jsem na posledním kamínku a stále suchou nohou. Nevím, jestli z leknutí, únavy, nebo jemu pro radost, ale zahučela jsem tam jak na povel. Takže k pozitivům zpáteční cesty připisuju ještě mokro v botě. Za to ale tak úplně nemůže cesta.
Galerie:
