… aneb po třech měsících opouštíme Motueku, končíme v práci a začíná nám dovolená. Týden strávený v režimu „vyval se na pláži a hlavně nevstávej“, spoustou zařizování i na nádherném konci světa v Rainbow Mountains.
Jelikož jsme poslední dva týdny v práci trávili dvanáct hodin denně, naše první cesta v neděli vedla do Kaiteriteri, kde jsme následující dva dny strávili na pláži, koupáním, s knížkou a tak nějak dovolenkově.
V úterý ráno jsme naposledy zamávali Motuece, zamáčkli slzu a vydali se vstříc Nelsonu. První zastávkou byl servis, abychom před velkou Tour de South Island, která nás čeká, měli jistotu, že je autíčko úplně v pořádku. A taky pozhasínali všemožné kontrolky, které se během našeho dosavadního pobytu naprosto bezdůvodně stihly rozsvítit. 🙂
Příští týden nám dorazí na tři týdny rodinka a tak volný čas v Nelsonu trávíme spoustou zařizování a plánování.
Ve čtvrtek se přesouváme do Nelson Lakes se spoustou plánů, kam všude bychom se tam chtěli podívat. Jezero je ale natolik lákavé, že průzračně čisté vodě nejde odolat.
A tak se alespoň zavaluji všemožnýma brožurkama a průvodcema, abych se mezi koupáním mohla alespoň tvářit, že něco dělám. 🙂
Aleš k večeru vybíhá na vyhlídku, zatímco já odmítám opustit svoji lavičku na břehu jezera.
Nádherný západ slunce je jen třešničkou vydařenému dni. O hromadách kousavých potvor, jejichž následky nám ten nádherný západ budou připomínat ještě několik následujících dní, mluvit nebudeme.
Ráno ještě spolu s klukama plánujeme co dál. Směr cesty je jasný, prašná gravel route přes Rainbow Mountains. Je to konec světa, bez civilizace a signálu a i proto se domlouváme na společném zdolání. Ostatně, ve dvou se to lépe táhne, to platí i pro auta. 🙂 Obloha je ale samý mrak a tudíž ani výhledy po cestě nebudou nic moc, odsouváme proto odjezd a vstříc dobrodružství vyrážíme až odpoledne.
Mraky pořád sedí, místy potkáváme i déšť, ale radost nám to nekazí. Zatímco Aleš s ohledem na moje kořenky v kuchyňské části našeho domova a s ohledem na žabičku pouze zdolává potřebné brody, kluci se toho nebojí a svoje autíčko rozhodně nešetří.
Večer přijíždíme k jezeru, kde budeme nocovat. Po včerejších plavkách taháme kulichy a zimní bundy, i tak nakonec ve společnosti slivovice utíkáme před větrem do auta.
Ráno nás budí sluníčko a krajina všude kolem je jako vyměněná. Řekla bych jako z pohádky, ale takhle krásnou pohádku jsem asi nikdy neviděla (a Pán prstenů stále čeká v pořadníku).
Ačkoliv bychom tady vydrželi celý den jenom sedět a užívat si výhled na tu krásu všude okolo, je čas vyrazit.
Cesta je nádherná, za každou zatáčkou se nám otevírá nová krajina, jiný pohled, mám pocit, že to ani nestíhám všechno vnímat.
Zároveň jsme vděční za naše 4×4, bez kterého bychom si sem netroufli, i klukům, že nás na tohle nádherné místo na konci světa vytáhli.
Dál už asi nechám místo slov mluvit fotogalerii, bude daleko výstižnější, i když pořád ne realitou.
Večer dojíždíme do lázeňského městečka Hanmer Springs, kde večer trávíme úklidem následků nedovřeného kufru – rozuměj prach všude.. A ne v malé vrstvě. A tak utíráme, pereme, klepeme, děláme možné i nemožné, abychom tam mohli dneska alespoň přespat. Máme za sebou víc jak 200 km prašnou gravelkou a tak se maličkost, jakou je pootevření kufru kdesi cestou, ukázala jako pořádný průšvih. Ráno ale znovu vstáváme do krásného dne a zůstávají už jen ty krásné vzpomínky. Loučíme se s klukama a vyrážíme směrem do Christchurch, kam nám za tři dny přiletí rodinka, těšíme se!
GALERIE:
