Po několika dnech v Te Puke – žádná změna. S místními contraktory to zkrátka nebude jednoduché. A tak v pátek večer zjišťujeme, že do práce se jen tak nedostaneme. Rodí se tedy nápad vyzvednout Lucku v kempu a vyrazit na víkendový výlet ve třech. Žabička to dá, my s Luckou taky a Ája může být za nás dvě v jedné posteli jenom rád. 🙂
Využíváme tedy večera k přesunu směr Rotorua. Typický zápach zkažených vajec nás stíhá snad už v polovině cesty a až do neděle se nás statečně drží. Ráno užíváme sluníčka a snídáme na břehu jezera za doprovodu drzých, ale krásných černých labutí.
Dopoledne vyrážíme po turistickém okruhu po břehu Lake Rotorua, které je největší ze 16 jezer v této oblasti a vyhaslou sopkou. Průzračná voda se tak místy mění v kalavou a teplejší, objevujeme bublající bláto a část trasy vede termální měsíční krajinou.
Vydáváme se i po městských památkách a odpoledne nás čeká procházka na kopec nad městem. Nachází se na něm vyhlídka nad termální rezervací Te Whakarewarewa, údajně (a podle vstupného určitě) největším lákadlem Rotoruy. V rezervaci se nachází přes 500 termálních pramenů a několik gejzírů. Mezi nimi i Pohutu, dle Lonely Planet jeden z nejspolehlivějších gejzírů, chrlí vodu až dvacetkrát denně. Matematika nikdy nebyl můj silný obor, ale něco mi říká, že když chvíli vydržíme, měli bychom to stihnout … Cesta lesem byla příjemná, horké prameny a bublající bláto se nachází i podél cesty, tedy mimo rezervaci. Lucka má navíc před námi v putování půl roku náskok a tak je pořád o čem povídat a za chvíli jsme nahoře. Štelujeme foťáky, provádíme časové výpočty, zaujímáme strategické pozice. Po dvou hodinách, spálení od sluníčka docházíme k závěru, že vedle mezer v matematice budou nějaké i v oblasti fyziky. Aneb i kdyby gejzír tryskal za tu dobu pětkrát, díky neustále stoupající páře ze sopouchu, nemáme šanci si něčeho všimnout.
Večer, zatímco Lucka skypuje s Mišákem, vyrážíme po Kuirau parku. Vulkanická oblast, kde k poslední explozi došlo v roce 2003, značná část parku pak prý skončila pod nánosem bláta. Po tom už zde dneska není ani památky. Bahenních jezírek je tu stále spousta, vzhledem k množství páry budou nejspíš pekelně horká. Ve středu parku jsou i uměle vybudovaná jezírka, kde je možné se koupat. Což mi není úplně jasné, jak bych měla provést. „Velikost“ jen těžko splňuje požadavky pro naše nohy.
Jelikož se Lucka nechala trochu vyhecovat, je plán na neděli víc než jasný. Zvládli jsme totiž OB závody hned během prvního měsíce, zatímco její zélandské dobrodružství se pomalu chýlí ke konci a ještě nemá žádnou mapu na památku. Ráno tedy v rámci rozcvičky zvládáme výšlap na nádherné vodopády Wairere Falls a pak už se přesouváme na shromaždiště.
Na samotný scorelauf nejsem dost odvážná a tak beru foťák a zajišťuju morální podporu. Ta je při pohledu na kopec, který bude nevyhnutelné zdolat, potřeba. Mezi camelbagy vybavenými místními vypadají Aleš s Luckou jen s mapou a buzolou v ruce skoro až nepřipraveně. Ohrady a ploty ale zdolávají statečně, a tak je v cíli jasné, že nepřipraveně jenom vypadali. Vybírají oba první místa ve svých kategoriích a zase tak místním ukazují, jak se to má běhat. Očividně nevyblbnutý Aleš ještě vyráží místním pomoci se sběrem kontrol, a pak už se zase vracíme do Te Puke.
Galerie:
