Northland – zde zahajujeme náš kočovný život. Po OB závodech v lesích nad Muriwai beach se loučíme s našimi milými hostiteli a konečně opouštíme Auckland. Je už pokročilé odpoledne a tak je dnešním cílem nedaleká Orewa. Městečko plné nádherných pláží a pro nás také zjištění, co všechno takové živobytí na čtyřech kolech bude obnášet. Jako první pozitivum hodnotíme skvělé a udržované zázemí pro turisty. Po celém Zélandu najdete cedule značící místo na piknik. Většinou dřevěný set lavic se stolem, stejně tak je všude dostupné sociální zařízení, při pobřeží často doplněné o sprchu. A pak taky spoustu nemilých překvapení. Jako třeba plynová bomba, která se prodává prázdná. (A v neděli večer Vám ji tu opravdu nikdo nedoplní.) Nebo nový vařič, co nejde podpálit. (A že nás snaha stála ne málo popálených prstů.) Ač nerada, musím zmínit i paní, co se rozhodla spolykat prášky a skoncovat se životem. Místo vedle našeho auta považovala za ideální lokalitu. (Probuzení přijíždějící sanitkou pod okna nemocnice pro mě není nic neobvyklého, ale tohle bylo trochu moc i na mě.)
Druhý den už se ale probouzíme do idylického slunečného rána na krásné pláži a za šplouchání moře. Věříme, že křest ohněm už máme za sebou a vyrážíme na výběžek Mangawhai Heads. Procházka podél moře, pláž máme jenom pro sebe, nádherný zážitek. Je tu ještě pořád začínající jaro a tak je večer brzy tma. Snažíme se proto využít každého slunečního paprsku a delší přejezdy zvládáme večer za tmy.
Autíčko stále ještě není komplet, takže se Aleš pouští do montování solárního panelu na střechu. Když se tulím k hrnku čaje a pozoruji západ slunce nad mořem, ani mi v tu chvíli nevadí, že cvakám zubama a na sobě mám péřovku 🙂
Naše cesta pokračuje podél pobřeží severního výběžku a další zastávkou je městečko Whangarei. Tady zvládáme několik krátkých procházek, počasí si z nás od samého rána tropí srandu. Proměnlivé počasí jsme čekali, že to ale znamená spršku každou čtvrt hodinu, je překvapením. Za sucha stihneme projít ještě místními dobrovolníky udržované Whangarei Gardens a Whangarei Falls.
Před námi je všemi průvodci tolik doporučovaná zátoka Bay of Islands. Naše očekávání asi trochu předčila realitu, nebo jsme si nevybrali ta správná místa, nicméně dle mého názoru jsou na Northlandu i hezčí místa.
Pokračujeme do Russelu a užíváme snídaně v posteli a na pláži. Přemýšlíme, kudy dál. Původním cílem byl nejsevernější výběžek a Cape Reinga. To ale znamená 400km, které kromě písečných dun a oceánu nemají moc co nabídnout. Kdyby bylo počasí na koupání, asi není co řešit. Teď ale volíme variantu přesunu na západní pobřeží a návratu směrem na jih k Aucklandu. Zastavujeme ještě v Kawakawa na Hundertwasser’s Toilets – zejména Aleš uznale pokyvuje nad „konečně smysluplným uměním“ – toalety slouží jako veřejné a jsou běžně využívané. Další zastávkou jsou Haruru Falls a pak ještě nedaleké, méně známé, ale o moc hezčí Rainbow Falls.
Večer v Koutu nevychází příliš podle plánu. Trek, na který jsme chtěli ráno vyrazit je zavřený. Lije, jak když konev obrátí. A zpráva od Lucky nám na náladě taky nepřidala. (Zatímco se vracela z procházky, nějaký domorodý Maor jí přebral auto.) A tak měníme plány a přesouváme se do Opononi.
Kde nás ráno budí sluníčko a večerní chmury jsou ty tam. Procházka po molu daleko nad moře je nádherná a výlet na výběžky nad přístavem ještě krásnější.
Konečně taky zjišťujeme, jak vypadají Kauri. (Damaroně- místní nemalý problém. Nejprve vykácet, potom označit za chráněné a pokusit se je spasit. V reálu to obnáší kartáče s dezinfekcí před vstupem do každého lesa, spoustu zavřených treků, i spoustu zaměstnanců DOC postávajících na parkovišti a kontrolujících dodržování nových „Kauri pravidel“.)
Nejsme žádní troškaři, vyrážíme rovnou za těmi největšími. Te Matua Ngahere – obvodem největší živý kauri nám otevírá pusu dokořán. Vede k němu procházka přes damaroňový les, kde už cestou potkáváme spoustu staletých „drobečků“. I přesto, že si jeho velikost musíme vychutnat z bezpečné vzdálenosti, je to obrovský zážitek.
Za oficiálně největší (objemem) je považován Tane Mahuta. Ten je sice o něco vyšší, na obvodu mu ale pár metrů chybí a tak už zíráme o něco méně. 🙂
Slané vody už bylo dost a tak míříme ke Kai Iwi Lakes. Sladkovodním, pěkně ledovým jezerům, která lemují sněhobílé pláže. Nedá mi to a kradu si alespoň chvilku pro sebe. Chvilku na molu jezera, kde jarní sluníčko hřeje do tváří, zvlněná hladina zlehka naráží o bílé břehy a kdy je jen teď a tady.
Západ sluníčka stihneme na Baylys Beach, nadaleko Dargawille. Oceán tady nic nebrzdí a voda je o něco živější, než jsme zvyklí ze zátok na severu. Pláž je široká a navíc běžně slouží jako cesta. Aleš tedy neodolá a s nadšením malého kluka testuje 4×4 naší žabičky. (Modlím se za všechny kořenky poletující vzadu po autě, opravdu nechci kari v posteli.) Nakonec ale i já povoluji křečovité sevření všeho, co mám v dosahu a překvapuji sama sebe, když přicházím s nápadem, že budu chvíli řídit a Aleš může vyvětrat drona. Výsledek bude třeba i dřív, než za rok. 🙂
Je třeba ještě dořešit nějaké papírování a technické drobnosti, po prvním týdnu na cestách se proto vracíme ještě do Aucklandu.
Galerie:
