V pátek odpoledne se loučíme v práci, jako výslužku fasujeme krabici kiwi (opravdového kiwi, ne to kyselé zelené tvrdé rádoby kiwi, jaké je běžně dostupné v Čechách) a pak už jen narychlo vaříme véču a s malou zastávkou na nákup víkendových zásob v Richmondu se přesouváme do Saint Arnaud, malého městečka na okraji Nelson Lakes National park, u jezera Rotoiti, které nám bude následující víkend útočištěm.
Ráno nás budí déšť, což nás vzhledem k plánovanému OB příliš netěší, ale přesouváme se na břeh jezera, vaříme snídani a neztrácíme optimismus, což se později ukazuje jako dobrý tah – mraky se umoudřily, nad jezerem se objevily nádherné hory i cíl naší zítřejší výpravy – Mt Robert a my tak můžeme s nadšením nám vlastním vyrazit do lesa. 🙂
O místních OB psal Aleš článek na stránky, proto asi není potřeba to tady více rozebírat. Příroda je tu nádherná, a aby se mohl Ája dostatečně vyvenčit a vše jsme stihli ve stanoveném limitu, nemám tentokrát na vybranou, musím být statečná a vyrazit objevovat místní buš sama (začínám mít pocit, že kdyby poprvé nešel Luky s Hannah, šupajdila bych do lesa sama už tenkrát). Volím ale kategorii úměrnou mé odvaze a tak se nakonec zdárně shledáváme v cíli a dokonce vše stíháme za sucha (v mém případě i suchou nohou, to je pravidlo 🙂 ). Ája se drží cíle ukázat místním, jak to běháme v Evropě a opět ve své kategorii vítězí.
Odpoledne se zase rozpršelo, tak se věnujeme přípravám na zítřejší výšlap v místním informačním centru. Tyhle místa tady mají neskutečně vymakaný a skvěle zařízený, všude je vyvěšené aktuální info o počasí, posledních lavinách, případně zavřených částech treků, u pobřežních treků i o přílivu a odlivu. Mají tady taky volně dostupné mapy a všemožné brožurky se spoustou informací, přehledné nástěnné mapy se všemi treky v dané oblasti, zkrátka ideální místo pro přípravu.
I přes důkladnou přípravu a dostatek informací ale večer stejně uléháme s vědomím, že se až ráno rozhodneme, jestli zkusíme výšlap, nebo druhou etapu dnes načatého OB. Počasí je tady totiž hrozně nevyzpytatelné a předpověď se často mění z hodiny na hodinu. I přes vlezlé vlhko a mraky ráno ale odvážně vstáváme a vyrážíme na Mt Robert.
Čeká nás zase slušné stoupání hned pro začátek, ale alespoň se zahřejeme. Na první hodině zdoláváme 700 m výškových a nad jezerem začínají protrhávat mraky, objevuje se sluníčko a nám se otevírají krásné výhledy. Obvykle zastávky v průběhu funění do kopce kryju poznámkou, že se kochám. Dneska zastavuju funění nefunění každou chvíli. To, co se pod námi otevřelo se zasněženými vrcholky v dáli, to je neskutečná nádhera.
Zdoláváme tedy první dnešní vrchol, cvakáme pár fotek (dnešek bude trochu uspěchaný, k večeru má přijít déšť a budeme muset máknout, abychom to stihli) a pokračujeme směrem vzhůru k hřebeni.
Cílem dnešního výšlapu je Angelus Hut a Angelus Lake. Nahoře už pěkně fouká, poslední rostlinky jsme nechali daleko za sebou, dál už nás čekají jen kameny a sněhová pole. Ta jsou pro nás trochu překvápko, ale všude jsou vyšlapané cestičky. Tak se držíme stop a jen si tiše nadáváme za ty salomonové kecky na nohách, hlavně se nedívat dolů! 🙂
Počasí nám zatím přeje, sluníčko svítí a tak se kocháme nádhernými výhledy, které jsou z druhé strany hřebenu zase úplně jiné. Jezero vystřídaly zasněžené dvoutisícovky a kamenné štíty, sem tam se objeví zelenomodré jezírko v údolí pod námi, občas se objeví i značka vytyčující trasu, tak alespoň zhruba tušíme, kterým směrem se držet 🙂
Ája každou chvíli slibuje, že „za támhletím štítem už musí být cesta dolů k chatě“, po pátém slibu už ho prosím, ať raději nic neříká a statečně ty kameny třikrát větší než já sama, které cestou překonáváme, dál zdolávám. Nakonec se ale dočkáme a jeden z těch hřebenů vážně skrývá jezero, na kterém se ještě drží ledové kry a náš dnešní cíl – Angelus Hut.
Vzhledem k tomu, že sluníčko už se dávno schovalo za mraky a slibovaný déšť se blíží, volíme pro sestup zpátky trasu časově nejkratší a vydáváme se podél nejprve potůčku, po pár kilometrech už slušné řeky zpátky dolů.
Cesta vede údolím, občas křovím, buší, vodou, zkrátka opět všude možně a my se snažíme i přes náročnost terénu udržet tempo. (Což není zrovna jednoduché. Při balancování po kládě nad řekou se marně snažím přesvědčit, že teď fakt není čas na nějaké uklidňování před balanční pozicí, jako při hodinách jógy, že je fakt potřeba tu kládu prostě jenom rychle přejít. Když ale po třetí žuchnu hned na začátku, nakonec si těch pár vteřin raději dopřávám, mokré boty a voda po kolena by nám asi taky dvakrát nepomohly.) Ještě za sucha se ale nakonec pouštíme do posledního stoupání lesem k parkovišti a Ája zase slibuje- prý poslední kilák a půl. Takže je z toho ještě tři čtvrtě hodiny stoupání, kdy začínají padat kapky, (pak už i já na zem, jak sotva pletu nohama) ale opravdový slibovaný liják nás naštěstí stíhá až na parkovišti. Sláva, nazdar výletu, stihli jsme to!
Dneska zatím převládá únava, vlnu nadšení z nádherného výletu očekáváme až zítra 🙂 Teď už jen odměna v podobě horké sprchy v úžasně zařízeném kempu na břehu jezera. A zítra zase hurá do práce, čeká nás nové pracoviště a jablíčka.
Galerie:
