Počasí je všelijaké, stejně jako celý předchozí týden. Západní pobřeží dle zpráv dokonce ničí záplavy, takže to s výletováním nijak nepřeháníme. Jsme ostatně na „bezpečném místě, které nemáme opouštět“, jak zní ve vyhlášce DOC. Díky tomu taky až v sobotu ráno zjišťujeme, že práce pro víkend padá. A tak za deště vyrážíme do knihovny, už je na čase pohnout se sepisováním našeho putování. 🙂
Odpoledne ještě chvíli malujeme prstem po mapě a přemýšlíme, kam bychom se mohli uchýlit, až tady na podzim přestane být teplo a v našem autíčku útulno. Sobota tak utíká jako voda. Na večer se přesouváme do nejbližšího free campu našeho zítřejšího cíle – Mt Arthura. Počasí se stále ne a ne umoudřit a tak máme dost času na dokoukání nekonečného Hobita. (Když už jsme minuli Hobitton, tak ať alespoň tušíme, o čem všechna ta místní filmová sláva je. 🙂
Ráno vyrážíme směr kopec. Cesta na poslední parkoviště je šotolinou a terén je doporučený pouze pro čtyřkolky – další výhoda, za kterou máme naši žabičku tak rádi. Díky dešťům je cesta pěkně blátivá a netrvá dlouho, než potkáme první auto v příkopě. Naše autíčko ale všechno zvládá na jedničku. Nadšení nás opouští, když nás na dosaženém parkovišti vítá mlha hustá tak, že by se dala krájet a vydatný déšť. Ten Aleš optimisticky označuje za kapání ze stromů (opravdu bych vám ty šňůry přála vidět) a tak po hodině čekání přeci jen vyrážíme. Čas už pokročil, a pokud to chceme stihnout na vrchol a za světla zpátky, nemáme moc na vybranou.
Taháme bundy a pláštěnky na batoh, ujišťuji se o přítomnosti čelovky a vyrážíme. Zmoklíci jsou z nás po první půl hodině, Aleš přesto optimisticky básní o tom, jak „se to určitě protrhá, jen musíme projít tím mrakem“. Na půli cesty by měla být chata, podle mapy bychom neměli být dál, jak 300 metrů od ní. Ája proto znovu maluje vizi toho, jak „až vylezeme nad mrak, bude tam to azurové modro a sluníčko, možná i ještě trochu sněhu“. V tu chvíli se musím začít smát, jako na povel totiž začíná chumelit.
Na chatu tak dorážíme za chumelenice vydatné tak jako doma na Vánoce už dlouho ne. Příjemným bonusem je ale kouř stoupající z komína. Po vstupu dovnitř zde narážíme na místního cestovatele, má prý v plánu pokračovat až druhý den. Chata je proto vytopená a my ze zkušeného domorodce s nadšením taháme zkušenosti s místní krajinou. Posílá nás hlavně na West coast, jedna z variant naší cesty na jih. Teď už víme o zbořených mostech i podemletých silnicích a tak doufáme, že to stihnou dát do pořádku alespoň do února, do příjezdu rodinky. V tu chvíli ale ještě nemáme nejmenší tušení, co se tam děje, a tak s úsměvem prohlížíme nádherné fotky, které tam pořídil ještě před pár dny.
Když trochu usušíme promáčené pláštěnky a u rychlooběda trochu prohřejeme promrzlé prsty, docházíme k závěru, že bude rozumnější výstup vzdát a otočit to na zpátek. Naše žabička přeci jen úplně nedisponuje koupelnou s horkou sprchou a topením, kde bychom všechny ty mokré věci mohli rozvěšet. Zatím… 🙂 Vracíme se tak do slunečného počasí v údolí Motueky a Arthur třeba ještě někdy dostane druhou šanci.