Všechny články jsou prozatím z našich cest, mohlo by se tedy zdát, že si jenom užíváme, dovolenkujeme a cestujeme. Což je všechno pravda, ale k tomu všemu ještě na ty naše výlety vyděláváme dolárky. A to je hlavní důvod našeho již téměř tříměsíčního pobytu v Motuece.
Motueka je malé městečko na severu jižního ostrova a leží v oblasti, která je údajně považována za jednu z nejslunečnějších na Zélandu. Když jsme zjišťovali, kam až sahala minulý rok při povodních voda v kanceláři, úplně nám to nezapadalo. A to se nás tak nějak drží po celou dobu, co jsme tady.
Místní vypráví o tom, jak pamatují celá léta bez jediné přeháňky a že poslední dva roky se počasí hodně mění. Prší tu totiž každou chvíli, často i několikrát za den. Pozitivní předpověď počasí je již téměř tradicí. (O tom, jak se tady ani ze třech různých předpovědí nedá vyčíst počasí ani hodinu předem jsem se již určitě zmiňovala.)
Pracovní kariéru jsme tu započali na kiwi sadu, odkud jsme po čtrnácti dnech utíkali s pořádnou bolestí v zádech. Nu což, před odjezdem jsme vykřikovali, že na sběr kiwi nikdy, tak teď už alespoň víme, že jeho protrhávání není o nic lepší.
A tím spíš si teď vážíme aktuální práce. Přesunuli jsme se do celosvětové firmy, která vlastní jablečné sady široko daleko. První měsíc jsme hledali na napadených stromech rakovinu, druhý se přesunuli na nově vysázené sady. Tam byla práce různorodá. Přichytávali jsme větvičky nově rostoucích stromečků, protrhávali na nich malá jablíčka, zatloukali dráty, po kterých se budou pnout,…
A kdyby si snad někdo chtěl představit romantiku práce na čerstvém vzduchu, tak každý týden někde v dosahu vyjel traktor a pustil se do postřiků. Což mělo za následek nejen přidušení všech přítomných, všude přítomnou ospalost a alergii, jakou jsme v Čechách nezažili, ale taky zděšení. Když jsme se totiž po dvou týdnech vrátili do bloku, kde jsme začínali a čekaly tam na nás stromky o půl metru vyšší, strávili jsme prvních pět minut hledáním záchytných bodů, které by nás přesvědčily o tom, že se mýlíme a že jsme určitě jinde. Nenašli jsme – bohužel.
S přibývajícím deštěm a novým supervizorem se nám také naskytla příležitost pracovat téměř dvanáct hodin denně, takže po čas adventu trochu opadly víkendové výlety. Poslední volný den jsme většinou trávili odpočinkem v Motuece a jejím okolí.
Každé nedělní dopoledne se tu konají farmářské trhy, kde mimo spousty čerstvé zeleniny (nebudeme mluvit o těch výše zmíněných postřicích, ke štěstí mi stačí, že rajče chutná jako rajče a je s tím ze supermarketu nesrovnatelné) mají výborné burgery. Jsou plné zeleniny a křupavé slaninky, bez nich už je neděle málo kdy dokonalá.
Celé město se snaživě pokouší naladit na vánoční notu. Přibyla světýlka na hlavní třídě; vánoční průvod na začátku adventu také proběhl; zatím co jdu pro chleba, z reproduktorů na mě Mariah Carey křičí „All what i want for Christmas it´s you..” a ačkoliv ve výloze visí vystavené plavky; vánoční stromeček hned vedle svítí na celé podloubí. Jinak jsou ale Vánoce v nedohlednu, místo svařáku tu na parkourových závodech objevujeme další poklad – zmrzlinu z pravého ovoce.
V práci si během odpoledne bereme hodinu volno, abychom se neusmažili zaživa a vyrážíme se smočit do nedalekého Kaiteriteri. (A tuhle metodu vřele doporučujeme, k našemu překvapení produktivita práce po návratu rapidně vzrostla u všech zúčastněných.)
A vánoční večírek probíhá za slunečného odpoledne spolu s tortillami z grilu.