První téměř dva týdny po příletu trávíme v Aucklandu. U Lukyho, respektive na jeho gauči, který nám je po tu dobu domovem. Velké plány, co všechno zvládneme zařídit hned následující den, berou rychle za své. Když otevírám oči, jsou asi tři hodiny odpoledne. Místní teploty navíc nejsou nijak přívětivé. Přiletěli jsme rozehřátí z parného léta, Kanton a jeho teploty nás taky příliš nezchladily a tak se nám ze spacáku nechce.
Při prvním pokusu o sjednání schůzky v bance navíc zjišťujeme, že to asi nebude tak jednoduché, jak jsme si malovali. Účet už máme zřízený z Čech, potřebujeme pouze jeho aktivaci. I přesto se na všech pobočkách v centru tváří, že na to musí být speciální personál a že to dřív, než za týden prostě nepůjde. Bez účtu tak nebude ani IRD, bez kterého nemůžeme pracovat a …. Zkrátka verze, že bychom brzy opustili Auckland, nepřipadá v úvahu.
Ani na autíčko zatím nemáme šťastnou ruku, vyrážíme proto v neděli na místní car fair. Z něho se vracíme sice bez auta, ale svá pozitiva to přineslo. V první řadě jsme tu potkali naše kamarády z letiště v Kantonu. Bydlí na okraji Aucklandu a účet i IRD mají dávno vyřízený. My hned následující den vyrážíme na doporučenou pobočku a jsme stejně úspěšní. Druhým pozitivem je vizitka na šarlatána. To je pozdější pracovní název. Ujasnili jsme si představy o našem autíčku a jeho sbírka nově předělaných aut relativně splňuje naše požadavky. Ještě večer za ním vyrážíme a vybíráme „žabičku“.
Moje „hurá, vyrazíme na cesty“ ale znovu bere za své. Autíčko nemá ani WOF, ani REGO, ani nezbytně nutnou modrou nálepku s karavanem. Šarlatán je navíc schopný slíbit modré z nebe, a tak během následujícího týdne několikrát vyrážíme pro autíčko a vzápětí to v polovině cesty otáčíme zpátky, protože moc práce a světlo špatný a … Básnička je v průběhu týdne stále stejná.
Abychom si ukrátili čekání, v rámci možností poznáváme Auckland. Nejnadšenější jsem z výletu s Lukyho CK. Jeho přítelkyně Hannah je pilná studentka a tak musí na univerzitě strávit i sobotu. Vyrážíme tedy ve třech na pláž Piha. Vodopády jsou sice zavřené, ale pro mě je to útěk z města a vracím se s baterkami dobitými na další týden dohadování.
Další parádní výlet je stezka Coast to Coast. Cesta od pobřeží k pobřeží vede přes sopečné pozůstatky. Hlavními dominantami jsou Mt Eden a One tree hill. Jedná se o typické zelené kopečky s obří dírou uprostřed. Všude je navíc spousta oveček a celá procházka je krásným kouskem přírody uprostřed města.
A protože zázraky se dějí, dostáváme v pátek do ruky klíče od auta. Pardon, příslib klíčů od auta. Mělo být vyčištěné a ready na odjezd. Omyl. A tak máme v ruce prozatím jenom vysavač a hadr a snažíme se přivést naše budoucí doma do použitelného stavu. Po několika hodinách se ale konečně definitivně loučíme se šarlatánem a hurá do Warehousu. Alešova noční můra. Je na čase naše autíčko vybavit. (Přirovnala bych to asi k českému výletu do Ikea při zařizování domácnosti – ženy se spoustou svíček a podobně důležitých věcí a za nimi v závěsu vůbec ne otrávení muži.) Ale zvládli jsme to! A tak ještě první testovací noc v autě u Lukyho před baráčkem, kdyby snad v noci byla zima, nebo tak něco. (Rozuměj třeba orienťák další den dopoledne, prostě jsme nemohli odjet.) A pak už hurá, Zélande, těš se, protože my se těšíme moc!
V neděli ještě s Lukym i Hannah užíváme orieťáku. Ikdyž nám u nich bylo nádherně a jsme jim oběma moc vděční, na milé večery u lahvinky dobrého vína budeme ještě dlouho vzpomínat, stejně jako na Lukyho úžasnou pizzu a Hannah skvostné nachos, je čas vyrazit za dobrodružstvím.
Galerie:
