Po náročném, ale nádherném dni ještě nocujeme v Taupu a dopoledne trávíme v knihovně, počasí se totiž příliš netváří. V poledne už ale svítí sluníčko a nám se nad jezerem Lake Taupo z mraků ukazují první kopečky Tongariro national parku. Snažíme se tu krásu nacpat i do naší zrcadlovky a vzápětí se vydáváme se na cestu.
První část trasy vede po pobřeží jezera, druhá pak podél NP Tongariro. Výhledy jsou nádherné a když se nám pak otevře i celý národní park, nad „Horou osudu“ padá brada i mně. Jsem ráda, že jsme Pána prstenů prozatím odložili a já tu krásu můžu nejdřív vstřebat sama a naživo. Už se moc těšíme, až na místní kopečky na podzim vyrazíme.
Mt Ngāuruhoe – Hora osudu
Zastavujeme ještě na Tawhai Falls, kam se vydáváme pro jistotu každý zvlášť. Je tu sice nádherně, ale nechat naší žabičku samotnou na parkovišti se nám nechce, na to je nedůvěra k místním domorodcům zatím až příliš veliká. Ze stejného důvodu odsouváme i výšlapy po nádherném národním parku Tongariro na pozdější dobu.
Po poradě v informačním centru se vydáváme po Forgotten world highway. Odlehlá silnička spojující Stratford a Taumarunui. Plánujeme přenocovat na jejím začátku, abychom si ji druhý den za světla dostatečně vychutnali. V mapě objevujeme free campík, což je na takhle zapomenutém místě paráda. Co už tak parádní není je zjištění, že se jedná o noru v buši, kde bych se bála i ve dne. Dokonce ani Aleše nemusím příliš přemlouvat, abychom pro nocleh zvolili jinou destinaci. Zastavit ale uprostřed konce světa, kde až na pár faremních stavení není jediné světýlko, zvednout oči k obloze a jenom tak zírat na tu nádhernou spoustu hvězd nad hlavou, to je zážitek na dlouhou dobu. 🙂
Ráno za deště vyrážíme. Počasí nám přálo včera, výhledy na Tongariro byly zalité sluncem, tak si to hold asi vybereme dneska. I tak má tahle zapomenutá šotolinová cesta své kouzlo a cedule upozorňující na následujících 150km bez čerpací stanice jí dodává tu správnou atmosféru. Projíždíme vesničkou Whangamomona, má celých 30 obyvatel a v roce 1988 se prohlásila nezávislou republikou. Dle uvítacích cedulí jsou na to místní náležitě hrdí.
Na jednom z posledních hřebenů by se nám měl otevřít první výhled na Mt. Taranaki, vzhledem k počasí jsme ale měli lepší výhledy z letadla, než dnes. Sjíždíme proto do Stratfordu a pokračujeme do New Plymouth. Vydáváme se po pobřeží se zastávkou u Vraku lodi (a dá nám hodně práce ten zapomenutý kousek železa na pláži najít), velikých damaroní i Cape Egmont Lighthouse, majáku odkud stíháme nádherný západ slunce. Počasí dole se během dne umoudřilo a mraky se drží kolem vrcholku.
Večer se ale na pár šťastných vteřin odsouvají a Mt. Taranaki se nám ukazuje v celé své kráse. Zatímco já spokojeně tvrdím, že má dušička klid, Ája se rozhodne pro boj za fotku. To už jsou ale znovu na scéně mraky. Takže jedeme, rychle jedeme. Předjíždíme mraky. Lovíme zrcadlovku, štelujeme zrcadlovku, to už se ale mraky dostávají do vedení. A tak znovu jedeme. Znovu rychle jedeme. Abychom po několika pokusech konečně stihli fotku, hurá! … Alespoň do té doby, než Aleš zjistí, že průvodce, sloužící jako podložka, se otevřel ve větru. Takže přes polovinu fotky je jeho úvodní stránka …
Galerie:
