Propršený pátek doháníme pracovní sobotou a pak už zase hurá na výlet. Na doporučení našich slovenských kolegů vyrážíme na Farewell Spit. Ten je součástí třetího nám momentálně nejbližšího národního parku Kahurangi. Aleš sice snaživě bojuje za druhou šanci pro Mt Arthura, já ale vánici dva víkendy po sobě zarytě odmítám.
Opouštíme Riwaku a ladíme náš výletový plán. Turisticky nejatraktivnější část je potřeba stihnout za odlivu, kdy se nechá přejít po pláži suchou nohou. Cestou sonduju, že odliv nemá příliš příznivé časy – tedy buď si ráno přivstaneme (a to jediný den v týdnu, kdy se můžu po ránu jen tak válet nepřichází v úvahu), nebo se nám výlet večer hodně protáhne (což se nám vzhledem k dvouhodinové cestě a pondělnímu vstávání do práce taky příliš nechce). Rodí se tedy plán nový. A to sešlápnout plyn, nasadit tempíčko a stihnout „odlivovou část výletu“ ještě dneska. Okruh na pláž vede skrz pastviny, přes typické zelené kopečky, kde kromě ovcí potkáváme ještě, dle výrazu mírumilovné, krávy.
Výhledy na jeskyně na pláži se nám z vršků otevírají nádherné a tak scházíme až dolů na pláž. Aleš mě vysílá pózovat na Stone Bridge. Že to byla chyba, zjišťuje až ve chvíli, kdy dofotí a já na něj hulákám, ať mě jde sundat. Sama sobě zároveň přiznávám, že nahoru jsem dolezla jen proto, že to bylo snazší, než se v půlce otočit a hledat způsob, jak se dostat dolů. Ale je to kluk šikovná a tak za chvilku vesele dál prozkoumáváme jeskyně a šutráčky rozeseté po pláži. Odliv jsme sice vychytali perfektně, ale že čas běží rychle, pochopíme během chvilky, kdy větší vlna zalije celou pláž, včetně těch „šutráčků“, co jsme na nich ještě před chvílí stáli. Podaří se nám přeskákat na celkem bezpečné (rozuměj nezatopené) místo a my můžeme pokračovat za proslulým Slonem a k dunám. To už je ale sluníčko schované za kopcem, takže jen narychlo zamáváme slonovi, domluvíme rande na zítra a vracíme se k autu.
Rande se slonem máme domluvené na poledne, a tak si můžeme v neděli ráno dovolit trochu vegetění u palačinek. Při druhém shledání už je slon mnohem víc pod vodou a my pozorujeme vlny tříštící se o skálu, pod kterou jsme se předešlého večera suchou nohou (já díky své šikovnosti suchou opravdu jen jednou) procházeli. Máme toho ale spoustu před sebou a tak ještě poblbneme v písečných dunách a vracíme se k autu.
Přesouváme se na druhé parkoviště, směrem po pobřeží kousek blíž k výběžku Farewell Spit. Odtud už je výhled na skalní útesy nad azurově modrou hladinou oceánu až kýčovitě nádherný. A tady se taky dělí naše cesta. Trasa se totiž nedá obejít jako okruh a tam a zpátky by to bylo na minimálně celodenní výlet, to jsme si ale měli vzít v práci více volna:-) Takže zatímco já vyrážím podél pobřeží po Hill tops walkaway, Aleš přesouvá auto ještě o jedno parkoviště dál a vyráží mi naproti.
Zatímco funím do kopce k majáku (a pak taky do toho za majákem a i do všech dalších -tahle procházka opravdu zmákne všechny hills tops široko daleko), otevírají se mi dechberoucí výhledy. V tu chvíli si fakt nadávám, že moje focení je jen cvakání a neumím ze vší té nádhery nacpat do zrcadlovky alespoň zlomek. Člověk je každou chvíli v úplně jiném světě. Zelené kopečky střídají skalní útesy nad oceánem, nebo oranžový kaňon vedoucí ke skalnímu výběžku. Na jedné straně se otevírá celá zátoka Golden Bay a zlaté pláže Abel Tasman NP na jejím druhém konci, na té druhé se do oceánu táhne 50km dlouhý výběžek bílého písku – Farewell Spit. Snaživě nasávám všechnu tu nádheru, kterou bych si chtěla pamatovat napořád. Cestou potkávám účastníky zájezdu na koních, jejichž výpravu uzavírá moc milá paní. Už z dálky se dává do řeči a hodnotí (jak jinak než počasí) dnešní nádherný den. Na místních se mi ale nejvíc líbí ta upřímnost. To jak zmíněný „beatifull day“ z nich úplně čiší a jak člověk může vidět, že oni ho takový opravdu mají. A není to jen suše prohozené, „dneska je hezky“, aby řeč nestála.
Asi na půli cesty potkávám stejně ufuněného Aleše. Odbočujeme z trasy, abychom sešli na pobřeží a vydali se na okruh po Farewell Spitu. Kromě neskutečného větru, černých labutí a autobusu s turisty tady nic zvláštního neobjevujeme. Na tuleně ani tučňáky nemáme štěstí a troufám si říct, že pohled z vrchu byl mnohem hezčí. Uťapkaní tedy dokončujeme dnešní výlet a pohráváme si s myšlenkou vyrazit ještě pro jednu fotku za slonem. Večer už bylo sluníčko nízko, v poledne moc vody, zkrátka tu ideální ještě pořád nemáme. A tak se nás slon dočkal potřetí. Už doopravdy naposledy a my se mohli spokojení a nadšení z dalšího překrásného výletu vydat zpátky do Motueky.
Galerie:
