Jelikož jsme do Motueky dorazili primárně za prací, nebyla zatím příliš příležitost prozkoumat okolí. Výhledy na okolní kopečky jsou nádherné a pracovní výlet do sousední Takaky nám svými výhledy doslova otevřel pusu dokořán. Pondělní svátek byl tedy ideální možností to napravit.
Po jednoznačném hlasování (Ája chce na místní festival, kam vyráží část naší pracovní skupiny a je tudíž celý den hlavním předmětem diskuze na sadu, já bojuji za lahev vína a výlet) nakonec vyrážíme hned v sobotu po práci. Vysoko nad městem začínáme výhledem na festivalový ohňostroj a ještě za tmy se přesouváme k národnímu parku Abel Tasman.
Nocujeme ve free campu, kde nás po ránu zdraví roje sand flyes (úprk ze spací části auta za volant doprovázený neustálým oplácáváním se různě po těle stál za video, v tu chvíli jsme ale spíš trochu běsní a sežraní, než aby se naše myšlenky dostaly tak daleko). U parkoviště je i informační centrum, kemp a nádherná pláž. DOC (Department of Conservation, spravují tady všechny tyhle kempy v okolí přírodních rezervací a parků, stejně jako samotné trasy a chaty na nich) zase boduje, tady bude mít naše žabička stejně jako my po návratu parádní zázemí.
Mažeme faktor 50, sluníčko už je pěkně vysoko, tak hurá na výlet. Čeká nás poslední část jednoho z devíti novozélandských „great walks“ – Abel Tasman. Celý walk má 60 km a vede z Marahau do Wainui, nám bude dnes stačit poslední úsek z Totaranui a z Wainui navážeme přes kopec zpátky. Ráno se to zdálo jako celkem sympatický, cca 25kilometrový okruh, funící do kopce už jsem to tak idylicky neviděla.
Terén je rozmanitý, vede místní buší, přes zlatavé pláže, kameny, nahoru a zase dolů až k Separation point. Trasa je to úplně vybízející k lenošení na pláži pod stromem nebo ke smočení do ledové vody oceánu. Jelikož ani my neodoláme a už po několikáté zastavujeme, jsme ve tři odpoledne teprve ve třetině výletu. To už je pod námi Separation point a nám nezbývá nic jiného, než zase zastavit. Ve vodě tu řádí tuleni a takovou show neumí ani v Zoo v Liberci. Oba zapomínáme na oběd, s jehož záminkou jsme tentokrát zastavili, a užíváme si nečekanou podívanou.
Čas je ale neúprosný, navíc zase značně pokročil a nám nezbývá, než nasadit tempíčko a vyrazit vstříc náročnému stoupání. Cestou se nám ještě z lesní stezky otevírá několik nádherných výhledů a pomalu se začíná přibližovat i vrchol. Těsně pod ním se cesta stáčí a k úplnému vršku vede už jen pěšinka. Jelikož jsme výstup zmákli v rekordním čase (a tak možná nedojdeme za tmy – třikrát hurá), lovíme sušenky a vyrážíme se pokochat. Alešovo „kdo bude nahoře první“ svědčí o tom, že tempo do kopce mohlo být i ostřejší. Já už si to tak úplně nemyslím, ale přeci mu to nedaruju 🙂
Žabička nás na parkovišti vítá ještě za světla a my stíháme večeři na pláži se západem slunce.
Druhý den před sebou máme několik kratších výletů. Začínáme procházkou na nádherné Wainui falls, pokračujeme do The Grove, (Přirovnala bych to k Českému Ráji, ale místo borovic tu mají přesličky a navíc to všechno zmenšili na plochu o rozloze kilometru čtvrečného).
Další v pořadí je Rawhiti jeskyně. Když vidím ten krpál, kladu si otázku, kam že se poděla ta rekreace, co byla na dnešek v plánu. Na kilometru zdoláváme 300 metrů výškových. Když už chci začít prudit, že tohle má s odpočinkem společného asi tolik jako já a zpěv, otevírá se před námi něco neskutečného. Co nejde vyfotit (omluva Ájovi, ale fotky to nevystihnou ani z poloviny) a už vůbec ne popsat. Dlouho jenom stojíme a užíváme si kouzlo okamžiku, překvapení a všechnu tu krásu. Celý ten obrovský zážitek, jaký v nás tohle nádherné místo zanechalo. Jeskyně vůbec není typická uzavřená a tmavá, jak je známe doma, ale je to obrovský otevřený převis plný krápníku, v jehož úpatí se propadá hluboká bezedná díra. Maorské „rawhiti“ je překládáno jako sunrise, tedy svítání a je to nejvýstižnější přirovnání, kterým lze tohle nádherné místo popsat.
Poslední plánovanou zastávkou na cestě domů jsou Te Waikoropupu springs, největší sladkovodní prameny na jižní polokouli, 14000 litrů každou minutu. Opět perfektně upravená stezka s chodníčky a informačními tabulemi, která vede podél řeky až k jezeru s pramenem. Voda v jezeře je stejně jako v řece průzračná a čistá. Počasí je prý tady v oblasti Motueky jedno z nejslunečnějších na celém Zélandu, i tak jsme ale moc rádi, že nám sluníčko oba dva dny dopřálo perfektní podmínky.
Galerie:
