Plánovat se na Zélandu nemá, znovu a opět.. Takže když už jsme naplánovali Silvestrovské volno, začalo pršet, nám odpadla pracovní sobota a je zase všechno jinak. Ale já se třeba konečně poučím. 🙂
Jelikož na Zélandu mají i novoroční svátky trošku jinak, opakuje se nám situace z předchozího týdne. Silvestr vychází na pondělí, ale pro místní je to běžný pracovní den, který si vynahrazují následujícími dvěma dny volna. V práci tedy dostáváme day off a máme znovu pět volných dní před sebou. Vítěznou destinací se tentokrát stává západní pobřeží národního parku Kahurangi.
Vyrážíme tedy vstříc našemu oblíbenému Takaka Hill. Pro nás kochací jízda, pro žabičku pořádný hodinový zápřah. Kousek pod vrcholem zastavujeme na vyhlídce na Motueku, v Takace ještě dokupujeme poslední potřebné suroviny a hurá do divočiny! Jak moc trefný tento pojem byl, zjišťujeme ale až na samotném západě.
Cesta je zase prašná gravelka, ani o vítr není opět nouze a tak je i o novoroční úklid znovu postaráno. A opět nám to všechny ty nádherné kopečky, skály, zátoky a výhledy všude kolem vynahrazují na 200%.
Je už k večeru, když ještě cestou do kempu zajíždíme k ústí řeky, které by díky svým skalním útvarům mělo být cílovou destinací jednoho z výletů.
K našemu překvapení zde objevujeme free camp, který není ani v Campermatu. (Aplikace, kterou využívají všichni v autě bydlící dobrodruzi při hledaní místa, kde jim za nocleh nehrozí pokuta. Což jsou právě tyto po Zélandu celkem hojně rozšířené free campy.)
V reálu to hlavně znamená, že kromě nás tu na rozlehlé louce stojí asi pět dalších karavanů a je tu božský klid. Téměř okamžitě přehodnocujeme plány a dnešní noc trávíme tady. Tady, daleko od všech a všeho včetně signálu, s hromadou hvězd nad hlavou a usínáním téměř na pláži za šplouchání vln.
Ráno vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Pokračujeme dál po pobřeží, žabička zdolává i první v cestě stojící řeku. Z nás třech musím přiznat, že s největším klidem. Zatímco my máme oba tepovku vysoko nad fyziologickou hodnotou, žabička brodí naprosto s přehledem. Pak už po pobřeží sjíždíme ke startu dnešního výletu.
Těsně před ním nám ale v cestě stojí další řeka, mnohem méně mírumilovně vyhlížející. Radikálně do ní autíčko odmítám pustit a tak parkujeme a raději brodíme sami. Nic horšího, než že budeme taky muset zapojit 4×4 se nestane. (Rozseknutou nohu jsem si z toho odnesla až cestou zpátky..)
Přes obří písečné duny scházíme na pláž. Až na pár Enduro nadšenců a výpravy několika rodin na čtyřkolkách tu široko daleko nikdo není. Zůstává jen ticho a divoká příroda, hotový balzám pro duši.
Dnešním cílem je asi 10km vzdálený maják, cestu máme v plánu přímo po pláži, nic moc značeného, ale cíl máme po celou cestu na dohled. Významnou roli hraje oceán. Ačkoliv vyrážíme za odlivu, budeme to mít tak tak, abychom se stihli po pláži i vrátit a vyhnuli se tak dlouhému obcházení zátok přes zarostlé duny.
Fouká sice pořádně, ale sluníčko nám přeje a cesta ubíhá podle plánu. Občas nás mine několik členů čtyřkolkové výpravy, jinak nikde nikdo, jen vlny a racci.
Tempo udržujeme až k zátoce, kde ústí do oceánu řeka. Zátoka leží asi v polovině cesty, pořádně se nedá obejít a už teď se nám tu nohy boří nad kolena do vody. Nebýt naloženého batohu, asi bychom usoudili, že cestou zpátky při nejhorším přeplaveme. To ale s foťákem a dronem není úplně žádoucí varianta. A tak vzdáváme dnešní cíl, zvolňujeme tempo, vyrážíme ještě kousek dál po pobřeží a pak se otáčíme k návratu.
Objevujeme i první kámoše, ti se ale při bližším prozkoumání netváří příliš zdravě a tak je raději s respektem k místní divoké přírodě necháváme v klidu.
Důvodem další zastávky je sdílnost místních. Zastavují nás již výše zmíněné rodinky na čtyřkolkách, které míjíme, a dávají se s námi do řeči. Nadšeně nám ukazují svoje úlovky, mezi kterými nechybí ani žralok.
Na Alešův starostlivý dotaz ale paní ochotně vysvětluje, že tenhle pro člověka není nebezpečný, ale k jídlu je moc dobrý. Podobný kámoš s ostřejší horní ploutví to prý má naopak. … Aleš se netváří, že by ho to uklidnilo, ale to už jeho pozornost upoutávají místní děti a žralok jde stranou.
Po chvíli zkoumání zjišťuji, že děti hrají kopanou. Nikoliv však s míčem, jak je tomu běžně u nás, ale s hlavou vykuchané ryby, která zbyla a až doslouží momentálnímu účelu, skončí zpátky v moři. Další oblíbenou hrou je postávat u právě kuchané ryby a čekat na vlnu. Ten, jehož směrem vlna vyplaví krev, prohrává. Alespoň ze škodolibého výrazu vítězného chlapečka jsem tak usoudila.
Dětičky jsou nadšené, místní vypohodění a my se vděčně loučíme. Je to pro nás nová, a ačkoliv nezvyklá, tak neskutečně zajímavá zkušenost. Po písečných dunách sjíždíme dolů k řece a brodíme zpátky k autu.
Zhruba na polovině cesty do kempu (když vidíme vytíženost zbylých dvou, vděčně volíme ten poklidný z předešlé noci) ještě zastavujeme. U písečné pláže tady ústí do oceánu další řeka a tak se tu vyvalujeme a děláme si pohodu. Poprvé za Zélandskou éru sahám po jiné knížce, než je průvodce a Aleš se nechává měnícími se proudy v ústí řeky vozit tam a zpátky. Západ slunce už vychutnáváme z pláže u kempu.
Následující den se s výletem přes sladkovodní jezera přesouváme zpátky do Kaiteriteri. Místo je vyhlášené Novoročním ohňostrojem a tak i my trávíme poslední hodiny roku na pláži.
Příchod nového roku doprovází velkolepý ohňostroj odpalovaný z lodi uprostřed zátoky. Vzpomínáme na vánoční jarmark v Jilemnici, jehož ohňostroji může tenhle z fleku konkurovat. Jediný rozdíl je v tom písku všude kolem, ten má do studeného bílého sněhu daleko.. Ne že by mi to snad vadilo. 🙂
Novoroční probuzené zpestřuje výlet na pramen řeky Riwaka, který máme nedaleko.
A zbylé dopoledne trávíme skypováním s rodinkou a tak máme i možnost odpočítávat podruhé. Na pláži pak trávíme i zbylé dva dny volna, dokud nás nevyženou do práce.
Galerie:
